Stále častěji s ženami řeším jejich působení v rodině, s dětmi a partnerem, v životě celkově. Po čase povídání se dostáváme k životním rolím, k tomu jak jsou šťastné a co by chtěly.

Klientka: „Ano, myslím si, že jsem výborná matka. Vedu děti, aby byly slušné, aby se dobře učily, starám se o ně, jezdíme na výlety.“

Já: „Jak jim projevujete lásku?“

Klientka: „Dělám svačiny, starám se, aby měly vypráno, vyžehleno, aby se chovaly jak mají, vařím a chci vědět, kde se pohybují, vydělávám, aby bylo na přilepšenou.“

Já: „Jak ještě jim projevujete lásku?“

Klientka: „Nevím, víc mě nenapadá, to je asi všechno. Jsem unavená, myslím si, že pro ně dělám dost.“

Já: „Jak Vám projevovali rodiče lásku?“

Klientka: „Nijak, to bylo samé, musíš, udělej, byli jsme celkem chudí, nikam jsme nejezdili, jen k babičce, nosila jsem věci po své starší sestře, a tak jsem ráda, že já dětem mohu „dopřát“.“

Já: „Co by Vám udělalo radost, jak byste chtěla, aby se k Vám rodiče chovali, jak Vám měli projevit lásku?“

Klientka: „No…, třeba kdyby mě objali, řekli, že nemusím…, že to můžu udělat jak chci, kdyby mi řekli „mám Tě ráda“. To by bylo moc hezký.“

Já: „Zeptala jste se svých dětí, jak by chtěly, aby vypadal Váš projev lásky k nim?“

Klientka: „Ne, to mě nenapadlo.“

Ve společnosti se objevuje hon za materiálním blahobytem, avšak nedostatečný projev lásky mezi sebou. Když si lásku neumíme dávat sami sobě, neumíme ji dávat kolem sebe. Myslíme si, že když jsme neměli to či ono, byli jsme chudší, nebo jsme neviděli kus světa, doplněním toho stejného, uspokojíme okolí, naše děti. Děti dnes žijí v materiálním nadbytku, hmotný nedostatek si neuvědomují, nemají s čím srovnávat. Ale cítí, co jim chybí. Cítí to úplně stejně jako my dospělí. Potřebují lásku v emocích, lásku cítit a prožívat.

Zeptala jsem se svého synovce, jak chce cítit lásku od rodičů – kdy má radost a cítí se šťastný. On mi ve svých jedenácti letech řekl, že se mu líbí, když ho dospělý poslouchá – ve smyslu vyslechne, naslouchá mu, když ho mamka obejme a pohladí, když se něco udělá a dělá i podle něho, když si může o některých věcech rozhodnout sám, nebo když ze školy přinesl trojkua taťka mu nevynadal.

Naše děti to mají stejně jako MY. Chtějí se cítit v bezpečí, mít kolem sebe pohodu a radost, chtějí být OBEJMUTI, cítit naši blízkost, jistotu, zázemí, náklonnost, chtějí cítit LÁSKU u srdce.

Nevíte jak s Vaším dítětem? Zeptejte se ho, jaký je pro něho projev „mít rád, cítit lásku“, nebo se zeptejte sami sebe, co byste chtěli emočně prožívat VY v jeho letech?

My dospělí jsme také vyprahlí, nedostatečně dosyceni náklonností, přízní, pochopením, sdílením, láskou. První, kdo nám lásku, pochopení, přízeň může dát, jsme MY SAMI. Každý z nás si může dodat pohlazení, radost a pochopení. Základem je KLADNÝ VZTAH k sobě sama, základem je SEBELÁSKA. Doplňme libé emoce sami sobě, poté se nám objetí a láska bude dávat snadněji.

Nevíte jak? Kde začít? Ozvěte se ještě dnes, společně se na vaši situaci podíváme.