Před časem jsem se potkala s kamarádkou, která je již více než 25 let zdravotní sestrou ve fakultní nemocnici. Po letech, po náročném období ve zdravotnictví je unavená, vyčerpaná, smutná, bez „šťávy“, prostě SYNDROM VYHOŘENÍ.

Ptala jsem se, jak je se středním zdravotnickým personálem tato situace nyní řešena? „Nijak.“

Žádná pomoc, žádné supervize, žádný „pokec“ co dělat, aby sestřičky nebyly tak vyšťavené. Vedle fyzického vyčerpání je i psychické, a to především.

I já jsem šla dělat sestřičku jako poslání, se záměrem být prospěšná, pomoci. Nikdo nás neučil znát SVOJI HODNOTU, VYMEZIT SE, CÍTIT SE SEBEVĚDOMĚ. Vše bylo pro pacienta.

U pomáhajících profesí, kde nejsou supervize či jinak řešené zdravé nastavení OSOBNÍ SÍLY, dochází k VYHOŘENÍ.

A nemusí to být zrovna pomáhající profese, může to být kdokoli, kdo neřeší SEBELÁSKU, nevidí svoji HODNOTU, kdo se za sebe neumí postavit, je „pohlcen“ prací, pozicí, nadřízenými, podřízenými, systémem či jiným tlakem.

Prostě nás mnohé nikdo neučil být šťastné, v souladu se sebou, ukotveně a v klidu, i když jde o vážnou věc, závažný stav.

SYNDROM VYHOŘENÍ se projeví změnou nálady, smutkem, vztekem, úzkostí, depresí, bolestmi, nespavostí, problémy v sexuálním životě, přecitlivělostí, vztahovačností, ztrátou zájmu o okolí, pocitem beznaděje, časovým presem, problémy ve vztazích, až ztrátou smyslu života, atd.  Takový jedinec může přejít do sebedestruktivního chování, kdy jedinec začne častěji a častěji popíjet alkohol, kouřit či požívat jiné návykové látky, přejídat se, nic moc ho nebaví, z ničeho se netěší.

SEBEPOZNÁNÍM, uvědoměním si sebe sama, co je pro mě to nejlepší, odstraněním sebedestruktivních vzorců, objevením vlastní HODNOTY, RADOSTI a VNITŘNÍHO KLIDU se dostáváme na cestu vlastního života a zároveň ve své síle můžeme být prospěšní pro své okolí, ve své profesi.

Jste unavení, smutní, nevíte kudy vede vaše cesta? Ráda vám pomohu nasměrovat a krok za krokem projdeme k vaší originální životní cestě.